České „gaučáky“? | Radio Prague International

„Hlob Honza“|Foto: Bocek.lbc, Wikimedia Commons, CC BY-SA 4.0

Existuje známá česká pohádková postava „Hloupý Honza“ nebo anglicky Silly Jack. Je to prostý muž, který nechce opustit svůj pohodlný domov. Vyhnán svými rodiči do velkého širého světa, získá jmění a manželku spíše štěstím nebo zázrakem než osobním úsilím, a vrací se domů, aby žil šťastně až do smrti.

Takže tohle znamená být Čech? Užijte si pivo a písničku v hospodě, nechte svět jít, nebojte se, buďte šťastní!

Statisticky vzato tento stereotyp Česka preferuje domácí pohodu, než riskovat nejistotu více či méně zajímavého a lukrativního zaměstnání a budoucnosti někde v zahraničí. Úředníci odhadují, že ve srovnání s polskými nebo slovenskými sousedy je ochotno vyjet za prací nebo sbírat zkušenosti do zahraničí výrazně nižší procento mladých Čechů. Statistiky však mohou být zavádějící. Řeknu vám dva příběhy:

český plastický chirurg Bohdan Pomahač Práce v USA. Vedl tým lékařů, kteří provedli první transplantaci celého obličeje v Americe. Za svou práci získal uznání a řadu ocenění jak ve Spojených státech, tak doma v České republice. Ale když jsem s tímto absolventem Lékařské fakulty Univerzity Palackého v Olomouci v Bostonu před časem mluvil, nezajímaly mě detaily jeho práce, ale absolventa Palackého z Ostravy. Univerzita, opustit bezpečí domova? Proč se vydal hledat oceán nejistého štěstí a úspěchu?

Bohdan Pomahač|Foto: Barbora Němková, Radio Prague International

„Už v létě 1992 jsem měl možnost odjet jako student do Ameriky a poté v roce 1993 díky studentskému výměnnému programu. Měl jsem na vlastní kůži zkušenost, jak se medicína provozuje a organizuje ve Spojených státech. I uvědomil jsem si, že školení a možnosti postgraduálního studia jsou to nejlepší, co jsem měl do té doby možnost vidět. Přirozeně jsem se tedy vrátil a přemýšlel jsem o cestě do Států a hledal jsem možnosti, jak zde získat postgraduální kvalifikaci.“

Chvíli to trvalo, ale Boden se v roce 1996 vrátil do Bostonu:

„Vystudoval jsem lékařskou fakultu v roce 1996 a krátce poté jsem odjel do Ameriky bez telefonátu a práce. Věděl jsem, že se chci zúčastnit klinického výzkumu, abych získal ty správné zkušenosti. Už vím, že je to nezbytný předpoklad pro jakoukoli akademickou práci. Rozhodl jsem se jet do Bostonu, protože to bylo jediné místo, které jsem znal. Napsal jsem do několika laboratoří a bylo mi řečeno, že nejsou žádná volná místa. Věděl jsem však, že mám peníze na přežití na 3 nebo 4 měsíce, a tak jsem nabídl, že budu pracovat zdarma. Naštěstí pro mou budoucnost jsem skončila tady v laboratoři plastické chirurgie v Brigham and Women’s Hospital. Můj nadřízený, můj budoucí zaměstnavatel profesor Eriksson, prošel stejným procesem, když přišel do Ameriky ze Švédska.

„Myslím, že to, co na něj udělalo velký dojem, bylo to, že jsem chtěl pracovat zadarmo. Upřímně řečeno nečekal, že někdo z České republiky bude mít dostatečnou kvalifikaci na takovou práci a zároveň bude ochoten utratit své úspory, aby dokázal, že to dokáže. Myslím, že to byl rozhodující okamžik. Poté, co jsem tvrdě pracoval a dosáhl dobrých výsledků, jsem byl schopen získat podporu, kterou jsem potřeboval k získání pozice, když se zvažovalo Board of Surgical Training .

Bohdan Pomahač, plastický chirurg, který to, jak se říká, opravdu „vyrobil“, rozhodně není sám. Ministerstvo vnitra odhaduje, že do roku 2022 bude v zahraničí žít a pracovat 200 000 až 250 000 držitelů českých pasů. Toto číslo je výrazně nižší ve srovnání s údaji před Covidem. Do tohoto počtu nejsou zahrnuty ani více než dva miliony Čechů, kteří se narodili v zahraničí nebo mají české předky a mají vazby na starou zemi. Řada z nich samozřejmě není tak výrazná a úspěšná jako Bohdan Pomahač, ale pokračují v dlouhé tradici sexu „silly jacks“:

Ale měli byste opustit domov a hledat nové příležitosti a zlepšit svou kariéru? Zde je můj druhý příběh o české ženě, která vyměnila bezpečnou a pohodlnou akademickou kariéru za trochu riskantní nový začátek a nikdy se neohlédla.

Žitka Hlošková|Foto: Jitka Slezáková, Český rozhlas

Žitka Hlošková Autorka právě vydala: Její první kniha, částečně autobiografická, je o ženě středního věku, která hledá změnu a nachází ji s pomocí dobrého přítele v Londýně. Je úspěšným profesionálním trenérem a po úspěšné akademické kariéře se rozhodl stát na volné noze. Řadu let vedl Jazykové centrum Univerzity Burdubice. Zde je malé vyloučení odpovědnosti: Jitku znám od doby, kdy jsme byli oba studenti angličtiny v 80. letech. Spolupracoval jsem s ní na některých projektech výuky angličtiny pro akademiky na univerzitě v Burdubice. Věděl jsem, že píše knihu, ale byl jsem opravdu překvapen, když mi před časem při obědě řekla, že opustila zabezpečenou a relativně dobře placenou pozici a stala se spisovatelkou a koučkou na plný úvazek. Přiznává, že to chtělo trochu odvahy:

„Nebylo to jednoduché rozhodnutí a chvíli trvalo, než jsem ho udělal. Zvážil jsem všechna pro a proti, samozřejmě je snazší takové rozhodnutí udělat, když je vám ve dvaceti nebo ve třiceti než v našem věku. Ale já dostal různé signály, včetně nespavosti a fyzického necítí se dobře.

„Důležité je, že kdybych byla sama, bylo by to rozhodnutí velmi těžké. Měla jsem podporu rodiny a přátel. Rozhodla jsem se kontaktovat psychiatra, ale brzy bylo jasné, že potřebuji změnu.“ Teď trénuji sám, ale byl jsem zaměstnancem. Požádal jsem jiného trenéra, aby mi pomohl zvládnout přechod z akademického světa do úplně jiného světa na volné noze. Musel jsem to všechno zvládnout.“

Co takhle pochybnosti? Jste vzhůru uprostřed noci a přemýšlíte, jestli jste udělali správnou věc?

„Samozřejmě existují pochybnosti, jako je probuzení uprostřed noci! Dobrá věc je, že nepochybuji, že rozhodnutí bylo správné. Nazývám je svými vnitřními kritiky. Jeden říká: Neuděláš to, nejsi na to stvořený. Jiný říká: Na to jsi příliš starý! Další říká, že nemám dost zkušeností. Tyto hlasy, nebo „sabotéři“, jak si o nich rád myslím, přicházejí a odcházejí.

„Jako každý freelancer mám „vzestupy a pády“. Někdy se zdá, že všechno jde dobře a krásně, pak se něco bez pochopení zablokuje, nikdo se neozývá, těžko se to píše, opět pochybuji, zda to přežiju. Naštěstí pro mě ,takové časy vždy pominuly.Tvoje myslím,že celkově si musíš zvyknout na to,že život se stává neustálým procesem nekonečného učení.Ale je to něco,co mě vždy bavilo a v čem jsem byl dobrý.Stále mám tu chuť se něco učit nové a překonat to.“

Myslím, že Jitka je skvělým příkladem toho, že ať je vám dvacet nebo padesát, můžete být dobrodružní a dělat nové a vzrušující věci a nemusíte překračovat oceán, abyste našli naplnění a úspěch. Myslím, že mezi českými lidmi existuje statisticky hodně rčení jako „kouč brambory“ a „chilly jacks“. Přesto vždy bylo a stále je mnoho takových, kteří rozhodně nejsou.