Sametové rozvody ČR a SR

Před třiceti lety jsem byl v Praze a Bratislavě a pokrýval „Sametový rozvod“ mezi Českem a Slovenskem. Slováci slavili odloučení od Česka na náměstích v Bratislavě, přestože bylo nula stupňů Fahrenheita (minus 15 stupňů Celsia). Na druhou stranu zasněžené pražské ulice byly liduprázdné. Češi neměli důvod k oslavám a zůstali doma a uvažovali o rozpadu Československa. Zatímco svět obdivoval tento pokojný rozvod, který ostře kontrastoval s válkou, kterou ve stejné době vedli srbští nacionalističtí politici v bývalé Jugoslávii, mnozí Češi s ponurým povzdechem říkali: „Pokud chtějí odejít, ať odejdou.“

A Slováci se po kocovině ze dne po večírku ocitli v propasti. Stáli před zkouškou své schopnosti přežít jako samostatný stát, dokončit nelehký úkol adaptovat marxistickou ekonomiku na tržní hospodářství a dokončit nastolení demokratického systému po čtyřech desetiletích totality, kterou sdíleli s Čechy. a další národy střední a východní Evropy.

Před třiceti lety, když jsem žil v Praze, jsem sdílel frustraci české inteligence z toho, že nevychází se Slováky. Nejvíce frustrovaný byl prezident Václav Havel, který se takové roztržce snažil zabránit. Kde jsme selhali? To byla hlavní otázka. Abych našel odpověď, musel jsem se vrátit k událostem z počátku dvacátého století.

V roce 1918, po rozpadu Rakousko-Uherska, prohlásil nově jmenovaný prezident Československa Tomáš Masaryk: „My Češi jsme právě vytvořili svůj stát a nemáme v úmyslu mluvit o autonomii se slovenskou a německou menšinou.“ K etnicky a jazykově slovanským Slovákům, které Masaryk pozval ke sdílení nové země za účelem zvýšení počtu obyvatel a kteří tvořili třetinu obyvatel Československa, se choval s popudlivým paternalismem. Masaryk v tomto projevu ponížil a urazil dvě mocné menšiny.

Dominance české rasy, deklarovaná v první ústavě Československa, nedopadla dobře. V letech 1938 a 1939 se Slovensko odvrátilo od Československa a směrem k Adolfu Hitlerovi, protože mu Hitler umožnil vytvořit samostatný stát pod podmínkou, že mu bude zcela loajální. Po pádu Hitlera se sjednocené Československo dostalo do sféry vlivu Sovětského svazu. O čtyři desetiletí později, po pádu komunismu a znovunastolení demokracie, se však Slovensko v roce 1992 rozhodlo navždy osamostatnit dohodou, kterou bez referenda realizoval slovenský federální premiér, populista Vladimír Meziar a jeho centrum. – Správný český protějšek, Václav Klaus. Český premiér prováděl ekonomické reformy, které potřebovaly politickou stabilitu a centralizovaný stát; Se Slováky ve vládě tyto podmínky splněny nebyly. Klaus nechtěl ztrácet čas referendem. Slovenský premiér souhlasil. Podle průzkumů veřejného mínění provedených v prosinci 1992, několik dní před rozdělením, si však secesi přálo pouze 36 % Čechů, stejně jako 37 % Slováků. V roce 2004, 11 let po rozdělení Československa, vstoupily obě nezávislé země do Evropské unie.

Slovensko se pomalu zbavuje břemene populismu a politické korupce. Až v roce 2019, po vraždě novináře, který vyšetřoval slovenskou politickou mafii, se země vzbouřila a tři čtvrtiny jejích voličů zvolily prezidentkou Zuzana Šaputová, ekologická aktivistka, obhájkyně práv gayů a politička, která Havlovským způsobem klade důraz na morálku a stejně jako Češi přijala mnoho uprchlíků z války na Ukrajině, v zemi, se kterou sousedí. Mnoho Čechů slovenského prezidenta obdivuje.

Přestože jsem při své návštěvě hlavního města Slovenska před pár týdny zjistil, že statut hlavního města má pouze historické centrum Bratislavy, ekonomický růst Slovenska není špatný. Současný HDP je 69 % evropského průměru (český HDP je 92 %); Průměrná měsíční mzda na Slovensku je 1 300 € měsíčně (1 800 v ČR).

Nejde ale jen o ekonomická čísla. Slováci jako národ získali sebevědomí. Po 30 letech samostatnosti je soužití mladé generace a Čechů historií, kterou se učí ve škole. Na rozdíl od Čechů, kteří se jen dívají na Západ a slovenskou kulturu ignorují, Slováci čtou mnoho knih o české kultuře a Česká republika je pro ně důležitým odkazem.

Na stole zůstává otázka, zda by stálo za to odejít, kdyby oba byli nyní partnery v EU. Každý má svou vlastní odpověď. A tak to má být.