Byly tři hodiny ráno a vysvětlení přišlo o pár hodin později. V rádiu byl místo obvyklé ranní hudby jen jeden titulek – oznámení české vlády, že jsme okupováni vojsky Varšavské smlouvy a není třeba se tomu nijak bránit.
O dvě hodiny později jsem v centru města viděl to pravé: v ulicích se válely stovky tanků a mnoho zaparkovaných aut bylo zdemolovaných na neprůjezdném místě. Tanky hlídkovaly v hlavních zatáčkách a byly zaparkované téměř před každou rotou. Nejen, že to bylo poprvé, co jsem viděl tank, dokonce jsem se ho mohl dotknout. Bylo to poprvé, co jsem slyšel zvuk kulometu z velmi blízké vzdálenosti a viděl jsem stopy po kulkách těsně nad mou hlavou.
Všechny tyto děsivé detaily – a mnohé další – mi po 53 letech stále přetrvávají. Jako město rušné různými menšími protesty. Téměř každou zeď zdobil nějaký protiruský nebo protisovětský slogan a rozdávaly se tisíce různých letáků a speciálních vydání novin.
I když bylo kolem nás spousta oceli, nadále jsme odmítali přijmout její realitu. Stále jsme věřili, že demokratizační proces naší země, známý jako Brockovo jaro, lze nějak uchovat a uchovat.
Ale nakonec zvítězila „pravda tanků“ a jejich poselství bylo jasné: žádná liberalizace, natož demokracie v žádné části sovětského tábora, by neohrozila totální zotročení lidí v jiných částech říše.
Pár dní před tím nešťastným dnem mi bylo 17 – 21. srpna 1968 – někdo už má možná silné nápady a názory, ale stále se předělávají a vkládají. Valící se tanky mě tak dále přesvědčily, že celý komunistický systém a jeho vláda z Moskvy jsou ve své podstatě zlé. Moje vize byla dále posílena materiálním a morálním úpadkem mé země všemi možnými způsoby a chováním. To vše pod neustálým dohledem Moskvy.
Režim založený na ruských tancích mi v praxi znemožnil během školních let cestovat a poznávat svět, nakonec mě na dlouhých 13 let poslal na manuální práce (převážně mytí oken). Přesto se mohu považovat za šťastného, protože mi bylo 38 let, když definitivně padl režim, a mohl jsem se vtěsnat do dvou smysluplných profesí. Říkám to proto, že bylo tolik nešťastných lidí, kteří ztratili produktivní léta pod komunistickou vládou.
Vidíme pokračování inherentního imperialistického myšlení – v našem případě v roce 1968 clonu komunistické ideologie a příslib světlejší budoucnosti. Pokud jde o dnešní Ukrajinu, ta je poháněna ruským nacionalismem a komplexem Vykupitelů, který je prý velkým vůdcem.
„Cestovní cestovatel. Odborník na pivo. Jemně okouzlující fanoušek alkoholu. Internetový feťák. Zanícený učenec slaniny.“