NASA představila nový ambiciózní plán na objevování známek života na vzdálených planetách

NASA Institute for Advanced Concepts je známý tím, že podporuje výstřední myšlenky v oblasti astronomie a průzkumu vesmíru. Od svého znovuzaložení v roce 2011 ústav v rámci svého třífázového programu podpořil celou řadu projektů.

Dosud však pouze tři projekty nadále získávaly finanční prostředky z fáze III. A jeden z nich právě vydal bílou knihu popisující úkol získat dalekohled, který by mohl efektivně vidět životně důležité otisky prstů na blízkých exoplanetách pomocí gravitační čočky našeho slunce.

Toto vyznamenání přichází ve fázi III s financováním 2 miliony USD, v tomto případě jde do Laboratoře proudového pohonu, jejíž vědec, Slava Turishev, byl hlavním řešitelem v prvních dvou fázích projektu.

Spolupracoval s The Aerospace Corporation na přípravě této nejnovější bílé knihy, která podrobněji popisuje koncept mise a identifikuje technologie, které již existují a které je třeba dále rozvíjet.

Existuje však mnoho úžasných funkcí tohoto návrhu mise, z nichž jedna byla podrobně popsána kentaurské sny.

Namísto vypuštění velkého vozidla, které by trvalo dlouho, než kamkoli cestovalo, by navrhovaná mise vypustila několik malých, krychlových shluků a poté se sama sestavila na 25leté cestě do bodu sluneční gravitační čočky (SGL).

Tento „bod“ je vlastně přímka mezi jakoukoliv hvězdou, kolem které je exoplaneta, a někde mezi 550-1000 AU na druhé straně Slunce. To je obrovská vzdálenost, daleko za 156 jednotkami Voyageru 1, které Voyager 1 dosud urazil 44 let.

Jak tedy může kosmická loď dosáhnout trojnásobné vzdálenosti a přitom zabrat téměř polovinu času? Jednoduché – bude (skoro) zapadat do slunce.

Použití gravitačního tahu ze Slunce je vyzkoušená a pravdivá metoda. Nejrychlejší člověkem vyrobený objekt vůbec, Parker Solar Probe, takovou technologii používal.

Při posílení na 25 AU za rok však očekávaná rychlost, kterou musí tento úkol cestovat, není jednoduchá. A pro flotilu lodí to bude těžší než jen jedna.

Prvním problémem by byly materiály – solární plachty, preferovaný způsob pohonu mise, nefungují dobře, když jsou vystaveny intenzitě slunce, kterou by vyžadoval gravitační prak.

Kromě toho musí být elektronika v systému odolnější vůči záření než současná technologie. Oba tyto známé problémy však mají potenciální řešení v rámci aktivního výzkumu.

Dalším zdánlivě zřejmým problémem je, jak koordinovat průchod více satelitů tímto druhem gravitačního manévru poškozujícího střeva a stále jim umožnit koordinovat spojení, aby nakonec vytvořily plně funkční kosmickou loď.

Podle autorů článku by ale během 25leté cesty k pozorovacímu bodu bylo více než dost času na to, aby se kubické satelity opět aktivně spojily do koherentního celku.

Z tohoto koherentního celku by mohl vzniknout lepší obrázek exoplanety, která by lidstvu pravděpodobně chyběla při plnohodnotné mezihvězdné misi.

Která exoplaneta by byla nejlepším kandidátem, by bylo velmi diskutované téma, pokud by se mise posunula vpřed, protože v obyvatelných zónách jejich hvězd bylo dosud nalezeno více než 50 exoplanet. To ale ještě rozhodně není záruka.

Mise neobdržela žádné finanční prostředky ani náznaky, že tak v blízké budoucnosti učiní. Než bude takový úkol možný, zbývá vyvinout mnoho technologií.

Ale přesně tak mise jako tato vždy začínají a tato mise má větší potenciální dopad než většina ostatních. S trochou štěstí někdy během několika příštích desetiletí získáme tak jasný obrázek potenciálně obyvatelné exoplanety, jaký pravděpodobně dostaneme ve střední budoucnosti.

Tým, který stojí za tímto výzkumem, si zaslouží uznání za to, že položil základy pro takový nápad.

Tento článek původně publikoval vesmír dnes. Číst Původní článek.